Nad vodami, jež kolem Babylonu
do dálek tekly, plakali jsme s mhami –
jak zpívat máme zvučnou píseň onu,
jež předkům zněla tisíc cytharami?
Tu stesk jen splývá v slzí mocném ronu.
Jdou šťastnějších po vodách druhů prámy,
do dálek plují v mihotavém honu,
těch nedbají, co pláčou nad vodami!
A v těžké porobě my hynem zvolna,
trosečník jakýs prostřed širých moří.
Co myšlenka, to rána v srdci bolná.
Na kousku půdy chlebem upoutáni
– je hořký, pravda? – žijeme tu v hoři
a cizí pěst v nás buší bez ustání.