Je pěkné hlídat rusou zoři, pást stáda kravek Phoebových a bukolickou pískat notou: beatus ille, z lánů svých
kdo svoje boby v čas vždy sklízí, za marným ziskem nekvapí, beatus ille, politikou kdo svoji hlavu netrápí.
Je pěkné vzdát hold Afroditě a skládat stance zvučící o divné touze, srdce, tělo vždy blažící i mučící.
Životem prošla též mým žena, ba několik jich bylo snad, kdo moh’ by na ty krásné chvíle bez lítosti dnes vzpomínat?
Oj, vždyť se žilo jako v báji, smích zurčel na rtech, vzduchem třás a vesmír celý jeden úsměv a z očí tryskal hřejný jas.
Jak Fénix člověk láskou rostl a svět mu jedním rájem byl. To všecko hezké. Někdy vzdechem též svoji radost kořenil,
neb ani v krásné Arkadii vždy teplé větry nevanou a vždycky na rtech roztoužených polibky vřelé neplanou.
To však je život? Všecko, co je a být co může na zemi? Jen víno roste zde a hlavu jen věnčíme tu růžemi?
Můj národ rval se na pomezí. Můj národ hubil věčný Řím. A mnohý granát s hlukem třaskl a černý k nebi stoupal dým.
Kdes český zřel jsem strohý zápas. A nezřel jenom. Já se bil let pár na jedné úzké výspě a v zápasech se vycvičil.
O český jazyk. O to všecko, co aesthetům je hloupostí. Mně leckdy koncíř nepřátelský do masa zalez’, do kostí.
A pak jsem viděl pár set vísek, jsou v dírách školy, všude chrám. Hospody plné. Páter řeční a Boha sedlák hledá tam.
Kořalka teče. Opojeny jsou smysly, rozum zatemněn. A pak jen řev. „Smrt neznabohům! A sociály žeňte ven!“
A tekla krev. To, milí páni, vám všecko ušlo. Zapadlo. Jsem zbytečný snad, štvancům tam těm že kdys mi zpívat napadlo?
Cookies on Poetry Cove