– Je mrskat budeš pruty železnými,
jak nádobu je zkrušíš hliněnou.
Ať z jejich vesnic vyvalí se dýmy,
ať v bědách, žalech Tebe vzpomenou – –
– A jejich města ať jsou ssutinami,
a jejich pych ať, nahý Lazar, chodí
od věznic k pranýřům. Pán dnes byl s námi,
zem jejich dal nám se vším, co kdy zrodí.
A my ji vezmem. Všecka naše bude,
v přísnosti hněvu s ní chcem promluviti.
Ať požárů ji sžehnou blesky rudé
a výstražně všem tvrdým lebkám svítí.
Ty, jasný císaři, jim zaplať rány,
jež církvi dali, plať jim oprátkami,
bij vzpurnou čeleď, sedláky i pány,
On velí tak a On teď bude s námi – –
– A stalo se, co jesuité chtěli.
Dny hrůzy přišly na zem ubohou.
A hrůz těch bychom zapomenout měli?
Ne, Češi nemohou. Ne, nemohou!