V studovně své mudrc Fichte
Sebe sám i vesmír stvořil,
Četný pak, též tvořit dychtě,
Se mu žák hned dvorně kořil.
Já až trnu. Pak se táži:
Celé světy tvořit moha,
Zdali pak se opováží
Nějakého stvořit boha?
Nechtěl. Snad jej hromovládný
Z bájek děsil světobůrce,
An by rachot mu byl snadný,
Jímž by svého zabil tvůrce.
Bláhový ty tvořiteli!
Myslím, na tvém rovu stoje,
Kosti tvé již na prach ztlely,
A tvých žáků pošly roje.