O čem Libor od dětinství V noci snil a blouznil ve dne, Splní se, a po vzdávce on S nevěstou hned na loď sedne.
Přistáli již k břehům Joppy. Aj, toť Sáron a to kvítí, Dál se pnou ty hory Judské, V půlnoc pak se Hermon třpytí.
Hájem se už pomorančů Vzhůru berou, a on vidí Všecko všudy v samém květu, Až – si začne všímat lidí,
Lidí všímat, a též ulic, Bran i hradeb, oken, plotů. Ach, tu vidí samou špínu, Neřest, hmyz a všecku slotu.
Na Sionu jest mu úzko, Spěchá na jih do Betlema, Ani jih však ani sever, O níž sníval, vnady nemá.
„Ach, proč jsem já kdy sem chodil! Mohl jsem si myslit dále Krásné kraje, čistá města, Zbožné lidi a i krále.
Ach, teď by Pán teprv plakal! Ti jsou Turci, ti jsou Židé, Křesťané však jsou-li ti zlí, Pokropení vodou lidé?“
Utekli pak zděm i lidem, A jsou v širém poli sami, Myslí na Něj, až jim cosi Letí právě nad hlavami.
„I, toť naše vlaštovičky Z cizích světů domů letí! Jistě ON je též rád vídal Za dnů Svého s tělem snětí.“
Ony hned co staří známí Po česku jim zašveholí, A on zvolá: „Tu i něco, Co Pán slýchal s apoštoly.“
Naposled i div se stane, Ač ty jinak říkáš tomu: Začneť pod ním půda hořet, A on křičí: „Poďme domů.“
K návratu se ihned mají, A jsou doma velmi brzy, A on se, že z domu vyjel, Maloučko jen ještě mrzí.
Jezdit však už nikam nechce, Má prý všecko pěkné doma, Čisťoučkou pak Pánu církev Skutkem jedná, ne jen rtoma.
,Cos měl nejradč v svaté zemi?‘ Slýchává pak od paničky, Usměje se, a rád řekne: „Švehol české vlaštovičky.“
Cookies on Poetry Cove