Jak když slepec podlé rohu
Po almužně dlaně zvedá,
Tak má duše v samém Bohu
Zaslíbenou pomoc hledá.
„Vímť,“ Pán vece. „Než když já ti
Pomoc dám, jež mně se líbí,
Neřekneš, že umí dáti
Málo Ten, jenž mnoho slíbí?“
,Ach, vždyťs otec, ó Ty slepci
Místo perly nedáš kámen.
Jen buď vůle Tvá, tak‘ – šepci, –
,Pochodím vždy nejlíp, amen.‘
A v tom cítě šust a zvuky,
Jak když hedbáv přes prah vkročí,
Ba i stisk jakési ruky,
Dokořán otevru oči.
Byl to sen? Ach, sám jsem posud,
A ne první rok neb třetí,
Ztratil jsem, – toť tvrdý osud, –
Desetinu ze století.
„Synu, toť jest nerozumné.
Poznej již, žes posud děcko.
Nikdy neníť ztráty u mne,
A mne maje, máš tu všecko.
A což pak jest špetka roků
Tomu, kdo se na mne spustí!“
A zas slyšet ohlas kroků,
Aneb jak když hedbáv šustí.
Ano, toť ON. Do náručí
Těsněji mne ON Si víže,
Povznáší, a nedbat učí
Na čas ani na obtíže.
,Ó, vrch žití jest mi čas ten,‘
Říkej ty, choť k srdci vina,
Tisíckrát však nad to šťasten,
Kdo dřív kochá Hospodina.