Na studiích u Vestfálů
Byl jsem druhdy mládeneček,
Anť v klassikách měli chválu,
Že jsou dbalí i těch teček.
A jest prázno, jednou v létě,
A tam poblíž jejich Porty
Jest nás žáků na výletě,
Kolik snad šlo do kohorty.
A tu nejprv oblak hustý
Prachu vidět časně z rána,
V prostrancích pak koně z pusty:
Cikánská to karavána.
Zastavili. A tu jeden
Ptá se cosi polámaně,
A já dlouhým steskem sveden,
Takto volám česky na ně:
,Ó, to já vám říci mohu.
Vašinců as dvacet duší
Najdete blíž Güterslohu
Bez ptaní, neb oni buší.‘
Řku. I žasne cikán tata,
A an žert jim srší z očí,
Zuby cení cikáňata,
A cikánka s vozu skočí.
Nadšena pak dobrou zvěstí,
Pohládne mne snědou dlaní:
„Páněčkovi dá Bůh štěstí,
Peňondze a krásnou paní.“
Děkuju jí, a an ruku
K odchodu mi cikán stiská,
,„Co ti řekla?“‘ kolem kluků
Zvědavých as dvacet vříská.
,Že vás mám mít rád, vy šelmy,
Však prý vím, že blaze tomu,
Kdo zde tesklí, a tak velmi,
Z ciziny vždyť přijde domů.‘
Minulť již ten bol a stesky,
Doma jsem, a pravím v básni:
V cizím světě, mluvíc česky,
I cikáni byli krásní.
Byli krásní, než co budou?
Věštím, že jest snadno Pánu
Pro Kristovu krev tu rudou
Svatý mít lid i z cikánů.