Ó, však že on trefí domů, Vece zpitý Tůvora, A již přes les ode stromu Pracně k stromu vrávorá.
A vždyť hvězdy, měsíc, slunce Na to prý jsou stvořeny, Aby v lese bylo vidět Pařezy a kořeny.
Povídá si, když tu náhle Mrákota jej zachvátí, A v den bílý, jak jest dlouhý, Přes pařez jej vyvrátí.
Usneť, a spí kterous chvíli, Až pak prudkou kadencí Ukončí, a před ním stojí Obrovští dva mravenci.
Zuby jejich hrozné kleště, Nohy silné sochory, A hned se s ním rozhněvaně Takto dadí v hovory:
,Tak ty už zas tady ležíš, Nestydatý pastucho? Počkej, dnes ti posvítíme, Napíšem i za ucho.‘
Tůvora tu sebou hodí, Chtě se dostat na nohy, Marně však, neb jen se svalí Do opačné polohy.
A ti obři za nohy ho Jak smyk v lese uchopí, Přes kmen pak i kámen vlekou Na kraj srázné příkopy.
„Pánové,“ rád by on řekl, „Prosím, mějte strpení,“ Jazyk však jest pokažený, Smyslové pak zmatení.
Už, už zdá se v peklo letět, Aneb kam, on sám neví, Když se v čas, tak právě ještě, Žena před ním objeví.
,O má zlatá Majdaleno, Honem se chop sochoru, A zabí tu u mých nohou Některou tu potvoru.‘
Ale ona, sepnouc ruce, Začne nad ním naříkat: ,Ach, ty můj, ty –‘ a nemůže Pravý najít predikát.
,Vždyť ty ležíš v mraveništi, A máš hmyz i v pačesu, Honem vstávej, já jej s tebe Smetu a i vytřesu.‘
Doma lehne, a spí dlouze, Chvílkou se i ohání, A když vstal, nu, co myslíte? Začal činit pokání?
Chyba lávky. Týž den bylo V krčmě slyšet Tůvoru Vyprávět svou historii V nejskvělejším humoru.
Proto říkám: Do ožralce Hrom buď aby udeřil, Má-li přestat, aneb aby, Jak já káži, uvěřil.
Cookies on Poetry Cove