U vděčném já rozechvění,
Kdysi dlouho po výrostu,
Řku, že oddám v obět Pánu
Nejvzácnější ze svých skvostů.
Nuž dám knihu, či verš složím?
Než sám hned se poopravě,
Řku: Zdaž Jemu bude vzácné,
V mé co se kdy zrodí hlavě?
A pad před Ním na kolena,
A až k zemi kloně čelo,
,Ó by,‘ řku, ,mé Tobě srdce
Vzácné v obět býti chtělo.‘
„Dobře, synku. Než co já si
S takovým mám počít darem?
Či má vzácným mi být skvostem
Kbelík, v kterém hřích vře varem?“
Tak On, a já do pláče se
Hořce dám a velmi dlouze,
A když bych zas mluvit mohl,
Sepna ruce, řeknu pouze:
,Panovníče, vždyť pak není
Bídnějšího nad mne hocha.‘
A On: „Synku, totě právě
To, v čem duše má se kochá.
Chceš-li pak mne uctit nad to,
Hleď si svého, měj rád lidi,
Neboj se, a srdcem věř mi
Dále, než tvůj rozum vidí.“