Ty, jenž’s k Svému vyvolenci
Tak mluvit měl obyčej,
Že mu svatém ve ruměnci
Rozestkvěl se obličej,
Ne tak, prosím. Sestup s výše
V srdce mého komory,
A kde pych a vášeň dýše,
Vštěp zrnéčko pokory.
Chceš-li pak, bych žádal více,
Ó, když z domu vykročí,
Ať mé čisté patří líce
Starým, mladým do očí.