Na předhradí v Kokoří Osedlaní tři oři, Oři tři a zbrojnoš jeden. Oři křepcí
K boji řehcí, A tam z ukradených beden V staroslavné síni Do dubových skříní
Vykládá zboží, Kupecké zboží, Mladý rytíř Kokorec. Nahoře pak v komnatě
V bohatýrském ornátě Za stolem sedí, Do knihy hledí Starý rytíř Kokora:
Hlava holá, kníry bílé, Na orličím nose brýle, A ta kniha velká velmi velice. A v té knize věci nové,
Neb aj, zde to takto slove: „Kradl-lis, již více nekraď, O to raděj usiluj, By se s tvého sytil stolu
Nestatečný bližní tvůj.“ ,S mého stolu?‘ rytíř vece, Obrátí list, a čte přece. „Já jsem pastýř, hledám ovcí,
Ovečko ty ztracená, Nenechám tě ďáblu lovci, Věř, a budeš spasena.“ Zas obrátí, a tu v předu
Neslýchanou si čte vědu: „Jako úst svých neotevře Ovce před tím, kdož ji střiže, Tak On trpě, nezanevře,
Nýbrž vrahům žehná s kříže.“ ,I toť není k uvěření!‘ Vece rytíř v udivení, Vece, a čte dál a dále.
Tu pak s hřmotem v plné zbroji Do komnaty mládek vkročí: ,Otče, už šest na orloji.‘ Nezvednuv však otec očí,
Takto z knihy odpovídá: „Minula noc, aj, den bílý, Kdo jste v Krista uvěřili, Na minulých mějte dosti
Strávených dnech v nepravosti.“ Udivený v plné zbroji, Chopiv otce kolem šíje, Nad písmem tu mládek stojí.
Na věži už sedm bije, A on čte a nepočítá, Když tu za čalouny skrytá Otevrou se dvírka malá.
Jako anděl v čarokráse, Do komnaty vkročí paní: „Vzácný choti, tys své chase V tuto chvíli určil stání,
Ty, jenž si víc v daném slovu Zakládáš než v drahém kovu.“ Řeklať. Milostně pak rytíř vzhlédne,
Jako někdy za dnů mládí, A hned synu spěchat káže Ku zbrojnoši na předhradí: ,Ať mi šípem letí k chase,
Dnes že mají nechat práce, Příští pak že operace Zejtra počne v tomtéž čase.‘ Šípem zbrojnoš k chase letí,
A tam čtenář k písmu třetí Do půlkruhu zasedá, Zasedá a nehledá, Ale čtouce, najdou z rána
Jeden každý Krista Pána. Když pak se den opět sklání, Rytíř s synem v hvozd uhání. Již jest mezi loupežníky,
A již třicet hrdel „Sláva!“ Hejtmanovi provolává. Vlídně on jim kýve díky, Na dané pak znamení
Tu jsou, v šiky sřadění. ,Milá chaso, Věrnás mi a velmi milá Povždy byla,
Ale dnes se rozloučíme.‘ „Rozloučíme?“ – ,Rozloučíme! Víte, že jsme sedm beden
Vzebrali, jež Pražan Berka Vezl domů z Norimberka. A já, kýmsi duchem veden, Do jedné jen ponahlédnu.
Předivné tu spatřím zboží: Velké knihy v černé koži, A když zvědav vrchní zvednu, Vzácných se tu dočtu věcí:
„Kradl-lis, již více nekraď, O to raděj usiluj, By se s tvého sytil stolu Nestatečný bližní tvůj.
Já jsem pastýř, hledám ovcí. Ovečko ty ztracená, Nenechám tě ďáblu lovci, Věř, a budeš spasena.
Minula noc, aj, den bílý; Kdo jste v Krista uvěřili, Na minulých mějte dosti Strávených dnech v nepravosti.“
Loupežníci, vy to víte, Jak jsem ve zlém býval smělý, Než buď věčná chvála Bohu, Dnes že já vám říci mohu,
Že, ač v hříchu sšedivělý, Oddávám se Pánu celý. Ještě vás co hejtman zovu, Poďte se mnou k Páně slovu,
K nebi však též ruku zvedám, Že vám hřích víc páchat nedám. Najdeť u mne chleba dosti, Kdo se vrátí k poctivosti,
Jinak jsme druh druha prosti.‘ Dořekl, a lupu podíl V nabitém jim měšci hodil, A už s synem z hvozdu cválá.
Co se stalo z loupežníků, Toho není pamětníků, Kokorovci však své kosti V hrob složili v poctivosti.
Cookies on Poetry Cove