Když se v prvém lásky ránu
Do románů
Druzi vrhali,
Říkali: ,Románem zhrdá
Jen pleť tvrdá
A hoch nezralý.‘
Mám já číst, jak leckdo z lebu
K vůli chlebu
Lásku maloval,
Abych lásky na úsvitě,
Touhu cítě,
Jím se zpravoval?
Říkám si, a bez románů
Těkám k ránu
Svěží krajinou:
Němé v lese šumí mládí,
A laň pádí
Za svou družinou.
Ó Ty, jenž’s mi, srdce tvoře,
Tajné hoře
Složil v útrobě,
Ach, ta, již mi chováš, děva,
Kde prodlévá
Sama o sobě?