Na závěji hejno ptáčků
Ubožáčků.
Jeden pak, ne bez kuráže,
Zdvořile se oknem táže:
,Prosím, jste už po snídaní,
Milostpaní?‘
„I ty malý pantomime,
Rozumíme.“
Rce, a už jim milostpaní
Nese drobty od snídaní:
„Poďte všickni hladovití
K živobytí.
Ale dříve, kdo zde nový,
Ať mi poví,
Odkud jest, a jak se živí.
Nuže začni, ty zde sivý.“ –
,Prosím, já jsem ode Lhoty,
Živ z roboty.‘
„A ty?“ – ,Prosím, já jsem z Brna,
Dejte zrna.‘ –
,A já čermák ode Sloupu,
Dáte-li, sním třeba kroupu.‘ –
„A ty tamto u sýkory,
Nejsi z Hory?“
,Čim, čim – prosím, milostpaní,
Po snídaní
Bude k tomu dosti času,
Já mám hladu víc než hlasu.‘
Bez dalších pak už jim frází
Hrstě hází.
Když se řádně nasnídali,
Děkovali.
„Nuže ty tam u sýkory!“
A on: ,Prosím, nejsem z Hory.
Ale jest to morovaté,
Že se ptáte.
Ochotnému řeknu pouze,
Že jest nouze,
Vám však když se vyzpovídám,
Že vám v létě třešně jídám,
Myslím, že mne, teremtete,
Poženete.‘
Slyšíť, a jest zamyšlena
Ta ctná žena.
Nedržívá pak již zkoušku,
Ale sáhne do fěrtoušku
A rce: „Poďte hladovití
K živobytí.“