Poďte, slyšte přepodivnou
O hrnčíři historii.
Starý hrnčíř sedě v dílně,
Hrnce, báně, mísy, trouby,
Prostě sic a beze schlouby,
Formoval však neomylně.
Prostě, dobře, aby stále,
Ač byl každý kousek jiný,
Z jednostejné stvořen hliny,
Jednostejně mu byl k chvále.
Než čeho se nedočekal!
Všecko se mu kdys za zády
Dopustilo velezrády.
Ale on se nepolekal.
„Há, to jařmo stvořitele,“
Velcí oni tak i malí
Vztekle proti němu řvali,
„Svrhneme dnes s sebe cele.“
Spráskneť mistr nad tím ruce,
Chvíli pak se na to dívá,
Rmoutí se i pousmívá:
,Tak? To má být revoluce.‘
Neforemnou na to chopí
Ze své židle zadní nohu,
Drtí pak těch neznabohů
Každou ranou čtyři kopy.
Už se nic víc drtit nedá.
Zavoláť si učeníka:
,Odkliď mi to do rybníka.‘
A již k kruhům znovu sedá.
Kruhy běží, a on tvoří
Nevídané před tím krásy
Číše, báně, pouzdra, vásy,
A vše se mu zbožně koří.