„Není kouzla proti nouzi,
A kdo, v dluhy uběhna,
Uprodat se něco zpouzí,
Kterak se jich odžehná?
Prodáme ji!“ Jira z přísna
Dí, a času nemaří,
A už běhá hoch a klisna
V trhu mezi koňaři.
Ten jí ústa otevírá,
Ten prohlíží podkovy,
Posléz pak ji prodá Jira
Za dvě stovky Židovi.
A jdou domů bez zábavy,
Na rohu však pojednou
Váznou, až se pozastaví,
Po klisně pak ohlédnou.
Ta je zazří, a hned řehce
Na své milé oráče,
Jiřík pak se dá, ač nechce,
Usedavě do pláče.
„Budeš ty mi, rozmazlený
Synku, dělat ostudu!
Pro klisnu ať pláčí ženy,
Já však plakat nebudu.“
Rozdurděně Jira vece,
Když tu klisna poznovu
Zařehce, a slzy přece
Hrknou přes tvář otcovu.
Zaťal pysky, svráštil čelo,
Stáhl čapku přes hlavu,
A šel, ach, tak neveselo, –
Podnes zřím tu postavu.