O vlasti má, proč syn tvůj musí lkáti,
Proč v noci tiché hořké slze lít?
Ach kdož mu prchlé dny mladosti vrátí,
Kdo sílu mladých žil, kdo vřelý cit?
Tobě své srdce s celou jeho září,
Tobě své mysli obětoval ráj;
Svatý se oheň zarděl v jeho tváři,
Když vyřknul slovo: vlast má Český kraj!
Tvých dějin když on čítal v slavných listech
Ta jasná jmena s svatým zápalem,
Kdekoliv stál na rekovných tvých místech,
Ty’s duši pronikla mu plápolem.
Tě miloval, ty’s bohyní mu byla!
Ty vírou, láskou, nadějí! – O žel!
Tys krásný sen mu sama zakalila,
Ranivši jej, když obejmout tě chtěl.
Ach jsou to boly neznané a rmutné,
Toužebným hledat okem hvězdu svou,
Vidět ji zhasínat – a státi smutně,
Co sirotek s planoucí láskou svou.
A opuštěný státi v zemi ledné
A plamen musit udusiti v sobě.
Mých tváří oheň – ach, on zhasne, zbledne,
Má láska zhnije v nečinnosti hrobě.