Co k tvé mou, Stello, duši kouzla mocí,
Mé srdce k tvému táhlo – ples i žal –
Nebylť to mam, jenž mizí prchem noci,
Ni lásky sen, jejž v bájích sem si lhal.
V bytnosti tvé i mojí tajném lůně
Neskrotný byl to pud, v němž tkvěl náš duch,
Sirenek zpěv jak lodě v mořské tůně,
Jak magnet ve svůj čárný vábí kruh.
Byloť to nalezení a poznání,
V němž duše v duši klesla ohnivá,
Jak vlna s vlnou v náhlém se potkání,
Jak s plamenem se plamen objímá.
A právě byloť, ach, to jen potkání
Překratké! – Svět se hrne mezi nás –
Ni času dost, s tebou se k rozžehnání –
Dělí nás dráha – zočím-li tě zas? –
Jáť ale ještě dlouho dlím v podálí
Vysílaje za tebou hledy své,
An mi, co výjev v povětří nestálý
Vždy dál a dále mizíš, blaho mé!
A jak tu stojím ztracen, ach! přečasná
Pranoční tma se klade kolkolem,
Jen ty, má lásko jediná! co spasná
Mi hvězda svítíš krásným plápolem.