Čas uplyne. A v krátce slast i hoře
Se rozstře šírou dálkou dnů a let,
Jak by své hory, doly své a moře
Byl svalil mezi nás veškeren svět.
Čas uplyne. A v osamělé době
Svým kouzlem ovane tě jemný klid,
A upomínka, tiše stoupíc k tobě,
K hrobům dob šťastných zavede tvůj cit.
A chvíle blahé vstanou z rakve klínu,
Žalostně táhnou přede zrakem tvým;
Při jedné prodli, neb z těch žalných stínů
Jen ta ti kývá věncem růžovým.
Prodli u ní; ač růže dávno zvadly,
Nepoznanou ji nenech uplynout!
V ni nejkrásnější slzy tvoje padly,
Než krutý nám ji odnes času proud.
Hle! ona smutným k tobě zírá okem,
S nesmírným žalem vidí touhy tvé,
Věncem ti kývá, – tichým minouc krokem, –
V svém rouchu kryje mrtvé štěstí mé.
Uroň jí slzu, by ji v chladném hrobě
V lehounký mír svůj přijal rakve klín;
By ve dne mne a o pulnoční době
Víc neoblétal bledý její stín!