Žalostně po hrobech když chodíváme,
Kde těla spí tak drahá nám a milá,
A slzu věrnou mrtvým zaplakáme,
Kaménků řadu na hrob ukládáme,
Památkou by tam želu stálou byla,
Jak slza by se sama zkamenila. –6)
Tak já! – Když v noční osamělé době
Se na rovech procházím své mladosti,
A k místu stoupím, kde v předčasném hrobě
Sem pochoval svou lásku, Stello, k tobě:
Ach nikdy cíl nenajdu své žalosti,
Má slza kane v klín osamělosti!
Má slza kane – struny srdce mého
Se třesou dechem lásky odumřelé,
Zníť ohlas v nich co ráje ztraceného,
Pukají jízvy ducha raněného,
A zpěvy ty, památky žalovřelé,
Si složím na hrob štěstí pohřbeného.