Lípa se smutně tahem větru kloní,
Chvějíc se, jako by se modlit chtěla,
Po lese vír se v žlutém listí honí
A kaple stojí sirá osamělá.
Hle, na oltáři věnce dávno zvadlé!
Pavouk v nich rozstřel tkaniny své duté;
I klekadlo hle, zbořené a spadlé,
Bodláčí, trní bujní z něho žluté.
Kde poutník ondy, v ústech zbožná slova,
Toužebně klečel v hluboké pokoře;
Tam truchliv sedí prorok, šedá sova.
Zdaž věští – že již svého zbaven hoře?
Po stěnách hustý mech, na prahu tráva,
Ve vížce to cinká při větru vání;
Kostelník lesů, vír podzimní vstává
A stará léta ke hrobu sezvání.
Však barvínek, hle! polokleslé rumy
Opřádá věčně ramenama svýma,
Jak nadějná nám v době žalné dumy
Myšlénka srdce útěchou objímá.