Buď mi pozdraveno! Pozdraveno, Oudolí mého domovu drahé, Jak se tu rozléháš
Před mým okem v slzách plesajícím, Posledními Loučícího s tebou se dne Ozářeno červánky!
S vlnošumným šperkem osetých polí, S rozestřeným kobercem květoucích luhů, S lesknavým pasem jekotné řeky, S každou chyží, každým domkem, každým stromem,
O družko mladictví mého, Buď mi pozdravena! Na vrchu onoho pahorku, U paty pomníku
„Osamělosti“ zasvěceného, V lesknoucím se rosou Jarním ránu, O kolikrát sem sedával!
Slzícího mého oka Toužebné hledy V dálku těkaly bezkonečnou, A srdce a duše
Mocným se mi dmuly pudem, Prostory změřiti světa, Ach! modrými horami Touhám mým skrytého,
A modrým nebem. Pod onu lípu Ve chladný stín, Unaven dlouhým
Doly a horami blouzením, Kolikráte sem si sedal V poledním parnu! Spočinout chtěl sem
A klidu, ach! klidu Nemoh’ sem nalézt; Neb v žilách se mi proudilo mocně, A myšlénky konaly skutky
A záměry kuly. Pahorku, pomníku, lípo! Ještě vás vidím Všecky, jak před mnoha lety,
Nezměněné, nesestárlé. Ač já – já! Jak se k vám opět vracím, Zase vás vidím?
Života nátiskem Unaven, zemdlen; Všedností, ouskoky, boji Ohromen, skrocen;
Oklamán láskou, Nadějí zmámen, Opuštěn vírou, Na moři života rozbouřeném
Vyhostěnec bez kotve – Jak se k vám vracím, Zase vás vidím! Dávno minulých co časů pověst
Provívá mi to duší; Poražených co vojů davoria Hřímá mi to srdcem; Ač pružnosti ducha zmrtvené
Nelze se zmužiti, Hynoucím v nečinnosti myšlénkám Nelze se vzbuditi K novému žití.
Jen upomínek slze ronící zefir Přes záměrů mých mrtvoly věje, Jak na hřbitově tamto Soumraků rosné vánky
Přes hroby vějou Mrtvého světa.
Cookies on Poetry Cove