Naftalimu S...ovi.

O příteli s tím noci tmavším okem, V němž blyskotají šlehy plamenů, Když v půlnoc tichý duch tvůj tajným krokem Se procházívá v knihách temných snů;

O příteli, kde jsou ty blahé časy, Když po horách sme spolu bloudívaly, Když větrů zvůle tvými hrála vlasy, Po luhách bujně zraky létávaly?

Bylyť to časy – plesuplní dnové! Od vlasti zdálen vidím obraz skvoucí; Nemohou žal svůj uzamknouti rtové, A nelze oku slzu zdržet vroucí!

Tvému-li duchu lze se nazpět nésti K onomu ještě Máji na Petříně? Tam stávali sme v jarobujném štěstí, Nad námi větve chladné tkaly síně;

Pod námi Prahy všechny rozložené, Za nimi v modrém ránu České ráje, Závojem jara květným přioděné Palouky, řeky, sady, lesy, háje.

Vltava pěnná v kmitu slunce hrála, Tu Karlův most, tam sídlo slavných trůnů A Vyšehradská holopříkrá skála Se třpytila ve hlubin vodních lůnu.

Tam v chvílech blažených sme sedávali, Ochvění památkou rekovských stínů, O mrtvé slávě stromy šeptávaly, Když s Kollárem sme opěvali Mínu.

Jaká to báseň! – ach vidím tě, druhu, Vidím tě, jak se oko tvoje skvělo, Jak srdce tvoje kraj Vltavských luhů, Zem Českou obejmout najednou chtělo!

Tenkráte v roznícení lásky svaté Uchopil’s ruku moji mužnou pěstí, Jak žhavé víno kypí z číše zlaté, Nemohly ňádra dél tu žalost nésti.

Padnul’s mi v náruč – krůpěj vstoupla krásná Na líce tvé! – Naftali můj! v té chvíli Tichou si složil přísahu a jasná Nebesa s jara májem svědkem byly!

O jaro, klamné jaro! beze četu Lahodný dech tvůj, vlažné tvoje ráno, Outlinké vyluzuje puky k světu; Však dozrati – jen málo kterým přáno.

I v prsou rozlehlo se tenkrát mojich Důvěry krásné jaro. S tebou žíti Vší sílou, krví, ohněm žil všech svojich, S tebou vždy vlasti věrným synem býti;

S tebou ku stanům bratrů putovati, A s tebou spojen, jako posel míru K vlastenské lásce srdce vyzývati A blahorodnou v čas náš šířit víru –

To doufal sem. – Ach soužení mne neslo Ke krajům jiným, k břehu vzdálenému – Leč doufání předrahé nepokleslo, I zmužilo se k citu horlivému.

Ty ale, druhu! obětí jsi času, Tvůj plápol zhasnul v trupelnatém troudu, V šeptání ztichla jarost tvého hlasu, Umdlela bujnost tvého krveproudu.

Zahlouben v rumy bytnosti zatmělé S očí si ztratil ku blaženství cestu! Co pravíš, mé že počínání smělé? Ach těžká padla na tě ruka trestu!

Protož mi nevyčítej dél, že dráhu S tebou mi nelze šlapat všedennosti! Myšlénky moje neklaď na svou váhu – Nemoha změřit hrůzu mé litosti!