O přál bych sobě vládnout takou mocí, Jak trouby, co Jericho rozbořily, Bych slovem svým vás vyhřímal z té noci, V níž časů vzlet ste mohutný prosnili!
I zpěvu svému přál bych kouzla síly, Jakouž se skály prutem dotknul vůdce, By čerstvý žití pramen z vaší žíly I z duše vyšleh’, zkamenělé v muce!
Stoupil bych před vás, kmene mého syny, Jež dnes Bůh-soudce svolal k chrámu svému, By pravou váhou vážil vaše činy, A k soudu třídil cnost a hřích velkému.
Jak chrám se třese rohem zasvěceným,4) Jak před Jerichem hřímal hlahol trouby, Tak dechem pravdou svatou rozníceným Chtěl bych Vám hlásat takto v duše hloubí:
„Vyvraťte hradby vší ohraženosti, Předsudků starých zdrťte vetché brány, Těsná opusťte bydla sobětnosti, Zatměnlivosti zbořte noční stany!
Světlu je zotvírejte všespasnému, Světlu, jenž z ňáder Páně k zemi kane, Ve světlu lásky k vlasti, k druhu svému Ať nový rok vám, pravý, velký vstane.
Ať v době té, kde Boží píše péro, Kdo šťastným má, kdo déle bídným býti, Kdo žít a koho klidné hrobu šero Neb ohně žár, neb morské bezdno krýti,
Ať v době té vám ruka milostivá Usoudí vašich nátisků oblevy; Ať z malátnosti pružnost vzejde živá, Ať v lásku všechny promění se hněvy.
Mne-li zapíše ruka smrti sobě – Nebudu želet! – Prach ať v prachu shnije! Přeblaženým chci být, když na mém hrobě Jen spásy vaší palma se rozvije!
Však blaženějších vás; jimž ve svěžesti Jejího stínu spočívati přáno, Jimž spásy vzácnou růži vidět kvésti, Jimž míru jaro uzřít bude dáno!
Nebudu želet, pravím, mně že žádné Nekynou máje, a poslání mého Že nedbá doba; – myšlénka nevadne, I dojde pravda cíle vítězného!
Nezvítězí-li, – snem-li jen ostanou Ach, neblahým proroctví mého slova; Spásy-li vaší dnové nezaplanou, Zasype-li vás pranoc dějů znova;
Neobviňujte času nátisk přísný, Že v proudném ste zas utonuli toku; Ach želte hořce jen, v pout vašich tísni Že stačit zmeškali ste časů kroku!“
Cookies on Poetry Cove