Vzhůru, o písni má, z té klidné chyže, Kde růžná druhdy jaroslunce záře, Skrz outlé prokmitajíc větví mříže, V kolébce básníka ochvěla tváře!
Vzhůru, o písni má, z tohoto lůna, Kde první snové s jeho duší hráli, Ohlasem prvních citů ňáder struna Se ozvala, jež v mladém srdci spaly.
Vzhůru se povznes přes ty České háje, Klokotné řeky, pohraničné hory, Přes dálné ony odeber se kraje, Kde Dunaj líbá husté domů sbory.
Tam teď ho navštiv o půlnoční době, Rozplápolán když Musy štíhlé tělo V objetí láskyplném vine k sobě, A ona k zpěvu věnčí jeho čelo.
Tam, písni moje vřelá, přistup k němu, Když právě ve sny čarokrásné zírá, A takto rci, an k zpěvu nám cizému Ve strunách lyry ruka se probírá:
„Když po horách své vlasti si chodíval, Kde v svitu luny rozvaliny čnějí, Po skleslých zámků dvorách když’s bloudíval, Kde České slávy stínové se chvějí;
Když České písně zvuk svým kouzlem jemným Se lahodně v tvé srdce mladé vkrádal, Když báchorky div zádumčivý temným Svým tajem duši věřící opřádal;
Tenkrát ti svatý zápal svítal v hledu, Poznalo srdce krásu tvojí vlasti, Hlasně se s druhy ozvalo: „„Ku předu!““ Hotovo žár svůj na oltář jí klásti. –
Nač bloudíš k Herkulovým sloupům s lyrou? Kam pluješ s Janovského plavce lodí, A moře nesmírného plání šírou Proč k cizím břehům ducha let tě vodí?
Na východu po ušlapaných dráhách Proč stracené pověsti zrno hledáš, Syn královny, při našich duchů snahách, Proč jako cizí v cizině jen žebráš?
I teď v Lepantské bahno spěcháš v seče, Do hluku války míchaje své zpěvy; Jak cizích reků krev za víru teče, To báseň tvá, sama tam cizí, jeví.
Jakoby vlast tvá byla pouště chudá, Nic velkého se v ní nebylo dělo, A reků krev neznala česká hruda, Již za víru povznesli svoje čelo.
Jakoby prápor síla českých ramen Nebyla zatkla na rekovských polích, A mučednické krve svatý pramen Nebyl se nikdy lil po jejích rolích.
Ku vlasti vrať se zbaven těžké viny! Viz tam pradávných časů slavné sbory, Mužů i panen v zbroji bledé stíny, An kráčej’ v půlnoc na temenu hory!“
Dlouhá to řada duchů věkoslavných: Králové, vůdci s bojovníky svými, A prorokové, pěvci věků dávných, Sluhové Paně s pluky nábožnými.
Ba věru! dosti hvězd tu, básníkova Pro jednu z nich by duše zaplanula, A k zpěvům věčným vlastenecká slova Ta mohútná i sladká rozdechnula!
Blaho té písni, která Vlast svou slaví! I ona činem jest, a nezahyne. Ať jinou kryje věku příkrov tmavý, Ona vždy živěj z úst národu plyne!
Co’s vlasti obětoval na oltáři, To věčnost přijme, věčnost sama chrání; Čím ji si slavil v tvého srdce záři, Čím’s zdobil ji – i tvou si věnčil skráni.
Cookies on Poetry Cove