Bouřným tekou dnové krokem,
Vezdy plod svůj hltí čas;
Jeden věčným zmaru tokem
Prorokuje takto hlas:
„Duch se nedá umořiti,
Ne co louka osekat,
Ne co stavba rozbořiti,
Ni co dubec zutínat.
Osekaný palouk vědy
Pučí znova zkvítaje,
Z jeho květin sladčí medy
Roj včel sobě vyssaje.
K chrámu Uměn zbořenému
Nová přijdou století,
Z něho k nebi blankytnému
Jasněj fenix poletí.
Dubů kleslých ze kořene,
Ukrytého v klínu hrud,
Nový puk se k světlu žene,
Věčně živý jevě pud.
Novým keřem v novém jaru
Vyozdobí Vesna se,
S novou řimsou v novém tvaru
Zdvihnou chrámy ze sna se.
Z jednoho kořínku k žití
Nových vstane lesů kruh –
Duch se nedá umořiti,
Věčnýť ducha plod jak Bůh.“