Když dotkne se nás osten života
a cizí lhostejnosť nám srdce zraní:
v té chvíli kruté, věřte, drahá paní,
lék nejlepší je pro ně – samota!
Tu pryč s těch míst, co možno nejrychleji,
kde vše tvůj bol jen zpomíná ti znovu,
kde zdá se ti, že v každém obličeji
se ránám tvým jen ples a zloba smějí
a jed se tají v hladkém přátel slovu!
Tu ožel vše – a potom z domova
spěj s tíhou svojí někam do zátiší,
kde vzlyk tvých prsou nikdo neuslyší
a srdce přec si víru uchová...
Tam nejlíp světu skryješ bídu svoji,
a čerpat budeš novou sílu v sebe,
dech přírody tam rány tvoje zhojí,
všech citů bouř jak divem se ti zkojí
a v hruď tvou skane svatý poklid nebe!
Ó zátiší! – na vlastních prsou již
tvůj blahý lék já v životě svém zkusil,
kdy s neštěstím jsem v duši prchat musil
pryč od lidí, ve kouzelnou tvou říš...
Buď zdrávo mi! Ty’s Lethe zapomnění,
na luzích tvojich dřímá poesie,
ty křídlům snílka opět vracíš chvění,
jímž asyl tvůj se na ráj jemu mění,
když chor a sláb tvůj čistý balsám pije!