Když na dně prsou bolí to a stená
a síla duše v mukách umdlívá – –
jen toulek vždycky uzdraví mne změna,
a lesů temných čeřící se stěna
zas nejvíc mírem hruď mi prochvívá!
Tu v ticho jich a svatou jejich šeř
já utíkám se s trpkou svojí bědou
jak v asyl houštin poraněná zvěř,
zkad vrazi víc ji vyštvat nedovedou...
Jsouť chvíle v žití, všeho svitu prázdné,
ve kterých tobě zdá se nejináč,
než jakbys tmou se v rokle řítil srázné
a jak tím štkáním, jež ti v hrdle vázne –
tě vlastní hrozil udusiti pláč;
kdy bídně ztrácíš v jedin okamžik,
co nade vše ti léta bylo draho,
a vydat přec ti nelze ani vzlyk
za ztracené a zniklé ono blaho...
Ó, v chvíli také uč se přemáhání
a nevyzraď, že klesáš bolestí,
a byť i peklem žehlo ti to v skráni –
ty na rty vem si masku usmívání
a hrdě staj své vnitřní neštěstí!
Jdi z vřavy radš, jdi v dálku, na venkov,
do hor a doubrav čarovného klína:
tam ticho, klid, – tam kouzlem rajských slov
les šumí nad hlavou, a srdce zapomíná!