Zlatý sníh.

Ó jak jímá duši moji krása chvílí podzimních! Nyní ve snů květném roji píseň má ví dobu svoji,

když z kadeří černých stromů padá dolů zlatý sníh! Ó, kdyby s nich na mou líci spad’ jen vloček jediný –

já bych zíral v hvozd se tmící na ty větve v šeru spící a ty staré, drsné kmeny třebas celé hodiny!

Já bych nadšen pod jich krovem zpíval jako cherubín nad bouřících mraků rovem, až v tom dešti rubínovém

by též jedna krůpěj zlata skanula mi do hlubin!