Prvně zlatým úsměvem
slunko líbá mrtvou zem.
Jeho mírný, něžný svit
jakby se bál promluvit.
Ostýchá se ještě hřát,
budit ze sna, co chce spát...
Jen se třese, jen se chví,
holým stromům do větví.
Jen jak lampa klidně plá
na vod ňadra utuhlá.
A přec, kam kol zablýskne –
radost pod ním zavýskne!
Háj se pod ním zastkvívá,
strnad pod ním zazpívá.
Sníh je pod ním jasnější,
svět je pod ním krásnější.
Zdá se řece sladký sen,
že zas proudí z ledů ven...
Zdá se skalám po chlumech,
že zas na nich voní mech...
A té zemi zakleté
zdá se, že zas pokvete!