Zavržený.

Kdys básník mladý verše vydal a dámě, kterou miloval, je zaslal honem, list k nim přidal, v němž nadšeně jí zjevoval

svých rozohněných citů plání a vroucné žádal za vyznání... „Nu, dojista jsem vyhrál teď!“ si pomyslil a v sladké touze

pak snil, a mřel, a čekal dlouze – až došla zpět mu odpověď! I otevřel ji nedočkavě – leč všecka krev mu stoupla k hlavě,

když slov jej ovál chladný mráz: „Již promiňte ach! mému peru, že přizná se – já radši věru mám verše vaše, než-li Vás!“...

Však nešťastný náš autor mladý chtěl před světem být hrdinou! A nevěda si lepší rady – za novou opět vidinou

v let odvážný se pustiv směle juž záhy vzplál svým srdcem vřele ku jinému zas poupěti... I svěřil mu svých prsou tíhu

a veršů též mu poslal knihu. Div dočekal se odvěti! Leč tenkrát list mu vypad’ z ruky – neb horší, než jsou pekel muky,

při čtení řádek zakusil: „Proč „božskou“ zříte ve mně krásku? Ó blázínku, vždyť chci jen lásku – a básně psát Jste nemusil!“ –

„Ty rány byly kruty sice, však umřít po nich nemusím,“ si básník pravil, „– do třetice o štěstí své se pokusím!“ –

I napsal v posled vroucí psaní, jímž od nejkrasší ze všech paní mnil sladké dosíc’ ozvěny... Však jeho sen jen trval chvilku,

neb dopis dostal: „Mlád Jste, snílku, a verše Vaše bez ceny!“ – Tu přisáh’ si „– jen ta mou bude, jež stejně tak mé písně chudé

mít ráda bude, – jako mě!“ Leč stárne již – a čeká dosud... Ó hořce tak jej trestá osud, že mlád prv, toužil neskromně!