V noc podzimní, a hrobovou, a mraznou,
jež zakryta je parami a stíny,
na tmavé cestě moje kroky váznou,
a v zamyšlení zírám do krajiny...
Jen šero všady, kam se zrak kol dívá,
a vichr smutný táhne alejemi,
v dál mizí celá kraje perspektiva
a mlha bílá sama skrývá zemi!
Jen v obzoru kdes na vzdálené pláni
se matně chvilkou plachá záře míhá,
jak život z oka, hruď kdy v umírání
se křečovitě v sledním taktu zdvihá...
Teď uhasla... a náhlý strach mne chvátí
a v ráz ustávám na své bludné pouti!
Mne připadlo, zda jak ta záře pláti
kdys v žití mám, či v něm tak uhasnouti? –