Nikudy cesta, nikde vchod z kraje –
krajina všecka ve sníh zasuta je!
Vzduch nezavlá ni, stichlo vichřic dutí,
kře holé u cest všady bez pohnutí,
ba, ve všem zdá se, život zhasl mrazem...
I závěj, kterou vichr skupil na zem
juž dechem zimy utvrdla a ztuhla –
pláň celá kol je velká, bílá truhla,
a jako hroby strnuly a tichy –
tak rolí mlčky leží na ní líchy,
a němo vše je, les i obzor také
i jasné nad ním nebe bezemraké;
kraj ptáka víc se nepotěší zjevem,
luh neozve se sladkým jeho zpěvem!
Kam dozře zrak – jen sypký sníh se bělá –
tvá stopa mělká ztratí se v něm zcela!
Kýs poutník v dáli, v kožich zahalený,
ku předu zvolna vleče krok svůj zmdlený,
Tak ztěžka kráčí! Stále zapadává –
a přece na své pouti neustává...
Jen chvílí stane, pak se znova vzchopí,
a znovu v závěj vtiská svoje stopy.
Volám naň – marně! Za nedlouhou chvíli
jak pták mi západ v šírý obzor bílý!