Stezka je v háji sněhem zaváta,
zvěř ani lovec po ní nechvátá –
sám tady bloudím, sám!
Jest-li i mně tak zima zavěje
cesty mých tužeb, zlaté naděje:
kam žitím pak se dám?
Keře jsou nahy, list je neskrývá,
kos po nich skáče, ale nezpívá,
les odumřel a stich’...
Jestli i mne tak zima ochudí
o kvítek lásky, jejž mám ve hrudi,
o píseň na rtech mých?
Rvi se a hroz mi, tvrdý osude:
přec u mne bázeň hostem nebude,
směle já půjdu dál!
Nechť cestu k cíli draho zaplatím,
pec budu vítěz, jen když neztratím
svou víru v ideál!
Nemůže vzít mi děs ni samota,
o čem jsem sníval v jaru života,
ne, nevrátím se zpět!
Dvě bílé ruce pouť mou žehnají,
dva sladké rtíky z dáli šeptají:
„Ó, přijď si pro můj květ!“ –
A já jdu k předu, rád a osvěžen,
a já již nedbám, že kraj zasněžen
a pozdě na cestu...
Za jejím koncem najdu odměnou
pohádku jara, toužebně vysněnou –
svou drahou nevěstu!