Jak sladká byla chvíle,
když na tvé hrudi bílé
jsem tiše, blaze snil!
Co zbylo mi? – Jen touha,
jen z růží vůně pouhá,
jichž květ mne opustil...
Jak tehdy zrak tvůj planul;
jak dech tvůj žárem vanul;
jak bouřil srdce tluk!
Dnes marně ono štěstí
chce lapit do svých zvěstí
mé písně prázdný zvuk...
A přec i ještě z dáli
mne ve vzpomínkách pálí
ten oka tvého blesk...
Ó, čím byl spanilejším,
tím tíž teď ukonejším
svůj velký, pozdní stesk!
Z té lásky, jíž jsem vzrůstal,
mi na mých křídlech zůstal
jen zlatý, skvoucí pel;
jen zdání toho nebe,
kam byl bych – maje tebe –
i se svou písní spěl!