V blankytnou výši bez mezí a konce
rozvírá nebe zářící svůj hled,
a dole chrpy, čekanky a zvonce
tok jeho modra pijou naposled.
Jen málo chvil – a smrt’ je k zemi skosí,
a jednou z rána uvadne jich vděk,
a v perlu stuhne každá krůpěj rosy,
již večer dal jim za svůj polibek.
Teď ještě slunko blaží je svou září
a motýl zmámen klesá u jich vnad
a brouk i čmel se o jich přízeň sváří –
což ale zítra, ach, juž zítra snad?
Ubohé květy – nic vám neoznámí
čas toho jitra, jež se rozední
nad vaším hrobem – čas, kdy stejně s vámi
zahyne též váš motýl poslední!