Vzpomínkám.

Ó svaté vzpomínky, jak často vaše zář zrak opět zjasní nám, a purpur dychne v tvář a vírou oblaží zas chladná naše prsa! Váš úsvit kouzelný jak echo vzbuzené

máj starý navrací zas duši stísněné, v němž lotos míru pak juž více nezakrsá! Když krása mladých dnů s tím křídlem zářivým nám v pouti k stárnutí juž rozplývá se v dým

a snů všech poupata již úpal sžeh’ nám vedra – vyť luzným smíchem svým přec mnohý svěží květ ze věnce prchlých let nám přikouzlíte zpět a jarost vlijete zas v chabá naše bedra:

Kdy v zimě života z nás každý unaven na chmurnou duši svou juž padat cítí sen a z mysli veselé juž rozmar vešken mizí – tu milý plápol váš pod vlasů popelem

zas paměť zlatých dum, jež skřehly pod čelem, nám v nově roznítí na jitra hvězdu ryzí! Tu skráň, v níž nadějí už shasla arije, přec opět zarděním váš lesk nám polije,

chvil šťastných úsměvy zas rázem do ní vrátí! On divným kouzlem svým tak náhle vzruší zas žár v lebce sestárlé, již uondal byl čas, a srdce probudí, jež chystala se spáti...

Vy samy jdete k nám, vás nikdo nevolá – a přec jen zřídka tak svým vzdorem odolá ta smutná zima vám, jež naše city zebe! Po noci života, tak trpce probdělé,

vy, zlaté vzpomínky, jste boží andělé, již s vínem útěchy k nám přilétáte s nebe! A proto žehnány nám buďte nastokrát, vy ptáci z rajských bran, jež každý má tak rád,

že čárným zpěvem svým svět blažíte nám lidský! Ať ret se bude smát, i hruď ať zabolí: já hotov příchod váš jsem přijmout kdykoli, a starou duši svou rád odemknu vám vždycky!