Má ženo drahá, bojím se to říc’,
však láska vždycky vyznání se bojí:
čím jsi mi blíž a čím jsi déle mojí –
tím miluji Tě víc!
Vše splnila jsi, co jsem očekával,
ba tisíckrát je dávno předstižen
ten plachý, krásný, zlatokřídlý sen,
jenž po leta se o Tobě mi zdával!
Tvá oddanost a Tvoje dobrota
mi pomoc nesou v denních klopot boje,
a jak dvě slunka hřejou oči Tvoje
v můj podzim života...
Však jsi-li pro mne kvítkem poesie –
i Tebe odmění slast nejvyšší,
až to Tvé srdce samo uslyší,
že pod ním jiné, malé srdce bije...
Ó, promiň mi, když s citem horečným
Tvou ruku líbám, na vše odevzdanou;
ó, nebraň, když mé slzy na ni kanou – –
vždyť nejsem nevděčným!