Těsněj’, než bratry z jedné rodiny
cit krve poutá k životnímu svazku –
dvě srdce mladá pohled jediný
jak divem sloučí v nerozdílnou lásku!
Zde v davu lidí bezcitných jak led
když duše slabá potká duši silnou –
což divu při tom, že se sblíží hned,
a jako sestry něžně k sobě přilnou?
Ó, nech i zlobně rozmar osudu
kraj světa širý od sebe je vzdálí –
přec ve slastech, i trpkém ve trudu
let křídel jich je důvěrný a stálý.
A řadou let, když obě pochopí,
proč Bůh jim určil světem jíti spolu –
tu jsou jak hráz, již prostřed potopy
se darmo snaží srazit vlny dolů!
Neb kdož se sešli takto bezděky –
před vůlí těch i čas i prostor mizí,
ti milovat se musí na věky,
a pro jich lásku smrť je pojem cizí.