Ty sladké dítě, tvarů čarovných
a zářivých a dumajících očí –
ó, proč’s jak hvězda padlo do snů mých,
kol které nyní ves můj svět se točí?
Jak stalo se, já nevím věru sám,
že osud skřížil naše cesty obě;
že stále teď, jak na Tě vzpomínám,
můj všechen zpěv se vrací vždy jen k Tobě!
Já stejně věru měl bych Tebe rád,
i kdyby nic mne zjev Tvůj nemiloval!
Vždyť ještě dítě, nevinen a mlád
sny zlaté už já ve svém srdci choval,
jichž poupata však nikdo v plný květ
mi nerozdechl, jež jen nadějemi
tam zůstaly, jichž vytoužený svět
mi s výše snění vždy zas padal k zemi!
A tak jsem zmíral sny a nadšením –
až Ty jsi přišla v smutné moje žití...
Ó první hvězdo, která kouzlem svým
jsi dovedla můj večer ozářiti:
zda promineš mi, verše nesmělé
že oděly Tě zde v jas poesie,
a srdce mé, že citem rozchvělé
Ti růže písní kolem čela vije?