Když vídal jsem vždy v roli vseto
plát nádherně tvé babí leto –
jak jsem si přál, ó, podletí,
bych jednou aspoň z jeho nití
směl do svých snů tě přikouzliti,
než krása tvá mi odletí!
Já toužil, by i v mé plál knize
týž zlata svit, jenž ze tvé příze
mi v nivě hrál tam pod nohou...
A proto psal jsem ve dnech září
vše verše tyto – ve tvé záři –
a pod tvou modrou oblohou!