Věnování.

Má Pavlo drahá, čím jsme sobě byli – Ty nejlíp sama ve svém srdci víš... Teď stezky naše vsak se rozdělily, a já se chvěju – Ty mne opustíš!

A najednou se s výše snění kácím a je mi tak, jak ve hrob bych se klad’: teď teprv cítím, když juž Tebe ztrácím, co v Tobě tady měl jsem za poklad!

Ty’s jediná mi rozuměla zcela v mé mladosti juž nejútlejší květ, Ty jediná Jsi více ve mně zřela, než tušit moh’ i nejbližší můj svět!

Já vídal jsem, jak z očí radost plá Ti, když tvůrčí ve mně probouzel se cit, Ty’s učila mne první verše psáti a milovat i přírodu i lid...

Jen k Tobě mluvit směl já bez přetvářky, jen k Tobě lnouti s celou důvěrou, jen Ty Jsi znala plesy mé i nářky, i tajemství mých tíhu veškerou!

Když posměch druhů po mé šíji šlapal, že hněvem býval cel jsem rozhárán – Tvůj byl to ret, jenž soucitně vždy kapal lék útěchy do hlubokých mých ran!

Tvé zraky nad mnou často bděly v tichu, kdy snil jsem ještě, nezkušen a mlád; Ty chránila’s mne od nehod a hříchu a nikdy sama nedala’s to znát!

Ty’s odemkla mi jiných světů nebe již v ducha mého prvním rozkvětě: ó Pavlo drahá, sestro má! – jen Tebe já nejradši mám ze všech na světě!

Kdo nahradí mi, čím’s mi tenkrát byla? Teď vše to ztrácím náhlou proměnou, teď na vše jen mi upomínka zbyla, a knížka tato s mládí ozvěnou!

A to je všecko, co ti dáti mohu za lásku Tvou, jen malý tento dar, jen prosté zpěvy chudobného slohu se zbytkem vůně z uprchlých už jar!

Snad ony přece potěší Tvou duši, snad nejeden se nalezne v nich list, jenž dojímavě Tvoje srdce vzruší, až prvně budeš jeho řádky číst!

A jest-li zvuk jich posvětil jsem Tobě – ó nehorši se nad tou odvahou! Jsem sláb a sám, a boj mne čeká v době, kdy pomoc každá tak je předrahou...

Jdu v zápas již a jméno dal jsem v sázku – ó chraň mne, drahá, v šeru zatmělém, ó zachovej mi věrnou svoji lásku a buď i dál – mým strážným andělem!