Svit západu se rděl juž nad lesy
a růže házel nad vrcholky stromů –
Ty čekala’s, až páž má zavěsí
se na Tvoji, a hned jsem vyšli z domu...
Jak pěnice, když máj ji rozjaří,
Ty’s dítě, byla veselá a svěží,
jak pramen já, jenž v teplém podjaří
s šepotem vroucím kol své nivy běží.
Smích na rtíku, a do pol ramenou
lehounký šátek venkovského kroje –
tak rozňala’s mou touhu plamennou,
že vřele stisk’ jsem bílé ručky Tvoje!
Ty’s prchnout chtěla! – V konec aleje
však vnik’ tu právě pospěch našich kroků,
a náhle, jak když vínem zaleje – –
nám západ vrhnul žár své výhně k oku!
Vše kol a kolem jako v plameni
a rudém nachu zatřpytlo se zkvětlé,
výš nad hlavama v tichém šumění
se větve lip nám v jednom třásly světle,
a každý lístek jejich perutí
se chvěl a kmital v zlatých jisker lesku –
– jen černé dole kmeny bez hnutí
nám stín svůj kladly v ozářenou stezku!
My cítili, ten skvoucí jejich jas
že nadšením až do prsou nám svítil,
leč radost naše vzrostla na úžas,
když u výši se jásot náhle vznítil,
jímž na hnízdech, juž loučíce se se dnem,
v lip obrovských a květných koši medném
si naposledy ptáci zpívali...
Tu dech můj sloučil s ohněm Tvých se rtíků,
a v oči jak jsme sobě dívali –
my cítili, že v témže okamžiku
nám duše obě v jednu splývaly!