Sním sám a sám na otevřené mýti. –
Jiskřivě nad mnou zlaté hvězdy svítí,
mráz ostře šlehá v růměn horkých lící,
zrak blouznivě plá v dálku dřímající.
Tam ve vsi dole zvolna světla hasnou –
zde sosny tmí se nad závějí jasnou,
a v roští nahém suchý list se chvěje
jak slza stesku v řasách obličeje...
Mha stoupá k stromům, na snítky se věsíc.
Teď vyplul nad ni zlatý, skvoucí měsíc
a v záři jeho sluje nade břehem
vzplál černý pařez ověnčený sněhem
i za slují pláň nedozírná, holá!
Noc snivá. Ticho. Ret se třese chladem,
a démanty kol sníh –
a na dně prsou tvých
v tom tichu pouze umučeno hladem
své touhy věčné, tvoje srdce volá...