Celý svět zaklopen mlhou je sivou, umlkla vichřice s písní svou divou, ticho a smutno je venku... Doma dnes zůstanu, u starých kamen,
klestu si naložím, veselý plamen zažehnu ve přístěnku! Hoj! – už to skáče, a kmitá a syčí, šlehá to ze dvířek zlatými biči,
jizba kol plna je záře... Tma prchla do koutů, světlo se směje, jasný zas ohýnek přítulně hřeje starého samotáře!
Veselý příteli v samotě mojí, jásej a praskej a zpívej! Chudobná jizba má zimy se bojí: slunkem ty do ní se dívej,
zavoň mi jalovcem, zadechni chvojí, do duše teplo mi vlívej! Rudý žár západu v oknech již hasne – a já si rozsvítil plameny jasné
v otepi smolného dříví: třaská to na suku, vybuchne z proutí, do žhavých jazyků popel se hroutí tak jako do zlaté hřívy!
Rád bývám doma v tu hodinku černou, vzpomínám na svoji milenku věrnou, jak se jí v daleku děje; hlava mi poklesne do tvrdých dlaní,
sním, patře na oheň – však myslím na ni, a to mé srdce se chvěje... Ach, jako v nitru těch starobných kamen – bouří to náhle i ve mně,
vysoko šlehá tam vášnivý plamen, po slunku dychtím jak země, po sladkém objetí růžových ramen, abych je zulíbal jemně...
Tisíckrát v písních svých snil jsem to všecko šťasten, jak věřící, bláhové děcko, jemuž se o ráji zdálo; ale tím krutěji, s osudnou pílí
život mne odháněl z kouzla těch chvílí, že jsem jich dosnil jen málo... Dnes teprv, po letech, věřím té zvěsti, že ke mně opravdu přilétlo štěstí
s dívčí a spanilou lící: že v novém domově – najdu svou ženu! Zda však je snadno i za takou cenu starého hnízda se zříci?...
Zasviť, ty plamene, do mého trudu, povzbuď mne útěšným slovem! Smiř vádu obav mých, pochyb a bludů naposled pod starým krovem:
rci, zda jak u tebe šťasten tam budu i ve svém domově novém?... Dívám se do ohně s blouznivou touhou – hle, jak se třepetá; jak na zdi prouhou
tančící mosaiku kreslí! Jiskry a paprsky v dýmu se tříští – zda to v nich naznačen osud můj příští?... V dřímotách ruce mi sklesly. –
A tu kdos najednou něžně a tiše schýlenou hlavu mou pozvedá výše, mluví k ní slovíčka sladká: „Hochu můj bláhový, proč jen se trudíš?
Těžko to loučení? – Vyplač se, budiž! Požehnat chce ti tvá matka... Z té lásky k domovu vyznej se směle – náležíť ona k tvým cnostem!
Ty’s domov miloval věrně a vřele, nebyl’s tu pouhým jen hostem: za to jej najdeš zas znova a cele i v novém hnízdečku prostém!“
„Přišla tvá hodina – odlétneš jinam, leč já tě k návratu nenapomínám, teď budeš jinde zas doma! Sloužil’s mi do smrti, ctil jsi mé vrásky:
Bůh ti dej odměnu za tolik lásky jinýma, sladšíma rtoma! – – –“ Zmizelo vidění – procitám z dumy, cos jen jak peruti u hlav mi šumí,
jizba kol plna je záře. Tma prchla do koutů, světlo se směje, jasný zas ohýnek teple mne hřeje, starého samotáře...
Veselý příteli v samotě mojí, jásej a praskej a zpívej! Nechť zítřek na věky s milou mne spojí – ty s námi zůstaň a dlívej
a kouzlem domova v životním boji chraň naši lásku a skrývej!
Cookies on Poetry Cove