Vánoce.

Vánoce milé, čarovné vy svátky, pohádko zlatá smutných našich dob – jak vždy jsem rád, kdy v mrazné zimy hrob a v šerých dnů svit mlhavý a krátký

svou září zas nám zablýsknete náhle nad samým sklonkem hasnoucího roku!... Zvuk písní nám zas ve rty slétne zpráhlé a radosť zas jak divem vzplane v oku,

kdy zvonů vašich slavný, krásný hlas se rozléhá nad zasněženou zemí, kdy hymnus Páně úctu vzbouzí v nás, a cherub jeho šumě perutěmi

se s nebe snáší v širé země kraje, slast všady jen a úsměv rozlévaje po tváři všech, ať bohatých, ať bídných... Z nich na každé on jaro květů vlídných

zas vykouzlí a svatý vdychne klid všem do prsou, kdo s nadějí a vírou v chrám Boha svého jdou se pomodlit, by neopustil jejich duši sirou...

Ó vánoce! – jak dojemně a tklivě vy prochvíváte naše hlubiny! Vy sladkým nimbem dětské neviny vždy vzrušíte je náhle tak a snivě,

že bezděky se opět navracíme v ta zaniklá a krásná léta mládí, a upomínkou co v nás o nich dříme – zas družně spol si sdělujeme rádi!

Ó, je to milý, drahý, vzácný čas, kdy velebně se v naše zpěvy mísí ten zvonů vašich čarovábný hlas, jímž všecka srdce k životu se křísí,

jenž stejně blaží všecky země tvory, jímž okřívá i chuďas, i ten chorý, když dozní k němu v mukách strnulému, a dí mu: „Pán mne poslal k srdci tvému,

bych zjevil ti, že dnešek posledním je ze dnů těch; jež spoután v hoři ležíš... Cel svět je vesel, – raduj též se s ním a vstaň a choď!– dnes přišel k lidem Ježíš!“ –