Kdys byla krásnou!... Štíhlé olše vzrůst se jevil všady na postavě lepé a když se smálo poupě drobných úst – já cítil, touhou jak mi srdce tepe!
Jak zbožně tehdá v dětském nitru svém já vnadám jejím vždy se obdivoval! Jak v mysli bujné mnohým sladkým snem již v budoucno si zlaté hrady snoval!
Jak často tehdá zřel jsem potají na její svižnou, graciésní chůzi... Ó, podnes dosud vždycky vítají mne při zpomínce chvílí oněch Musy!
A tenkrát též já sblížil se s ní víc a duši její, naskrz ušlechtilou, jsem poznal tak, jak dýchala mi v líc dvou modrých očí pohádkou ven milou!
Tenkrát, ach, tenkrát!... Léta prchla však, a před sebou když nyní zřím ji státi – jen mlhou šerou ovlhne mi zrak, a divný smutek moje prsa chvátí!
Neb krutý čas, jenž tryskem kvapí dál, juž lehce stírá milé vnady její a sledy svoje zticha zanechal i na ubledlém jejím obličeji...
Jen úsměv sladký na růžových rtech jí v nezměněné zůstal dosud kráse, jak zbytek jara, jenž i po létech k nám upomínkou něžně vracívá se!
Ba jistě věru – je to úsměv týž, tak líbezný i dobrý tak a vlídný, leč víc než blaží, on mne bodá již, a já se před ním cítím vždy teď bídný!
Neb výčitkou on prochvívá můj cit, že tenkrát snad já v srdci cos jí vzbudil, co nemohu dnes sám již omluvit a proč mi zbývá, abych jen se trudil!
A bolno je mi zadívat se teď v ty oči její, kdys tak modrem zářné, kdy lítosti je zakaluje šeď, a zvolna už jich sličná paní stárne...
Cookies on Poetry Cove