Je večer. Oknem otevřeným
nám západ svítí do síně,
a kouzlem dosud nešetřeným
vlá ticho venku pozdní dobou –
jen vrabci na žlab střechy zobou
a kola klapou ve mlýně...
V tom sestra vchází, lampu v dlani –
zář jizbou šlehla do šera!
„Ó, sečkej ještě,“ mluvím na ni,
„vždyť tma tak velká dosud není;
nač rušit chceš tu chvilku snění,
již přál nám půvab večera?“
I shasla. – A, když dlouho potom
jsme ve tmách spolu seděli,
tu věrně vše si řekše o tom,
co mladá naše prsa hnětlo –
že na dně jich přec plá nám světlo
my cítili a věděli!