Nad pěšinou kolem villy
staré habry ševelily,
vábily mne ve svůj chlad.
A jich šum tak svůdně volal,
že jsem dlouho neodolal
a šel honem poslouchat,
co jich šeré, tmavé hlavy
sobě as v tom šeptu praví...
Slyšel jsem, jak píseň jejich
větrem táhla po alejích,
viděl, jak se klonily!
Jemnou hudbou děly ke mně:
„Zůstaň u nás chvilku v temně,
užij naší idylly;
nepatříš ty v naše vrahy,
jsi nám vždy jen snílek drahý!“
A já zůstal... Divné kouzlo
z písní jich mi v srdce vklouzlo
tak jak rosa v lesní květ!
Poupě snů mých puklo zcela
a můj duch jak zlatá včela
začal nad ním křídly chvět –
a můj verš pak zpívat uměl,
co ten každý habr šuměl!...