V samotě.

Ticho, ni hlásku nedolétne v sluch – les uzavřel se na vše strany kolem za tvojí stopou, šerý jeho kruh ční mezi ní a oddáleným polem.

Jsi sám a sám – tvá hruď se zachvěje pocitem náhlým neznámého klidu... Mech dusí v sobě všecky kročeje, po lidech nikde slechu ani vidu,

i vichr, který venku burácel, zde umlká a hasne bez ozvěny: ty obry zdejší on by neskácel, i kdyby věčně hřímal do jich stěny!

Jak sloupy v chrámu stojí okolo tu modříny, tam šedokoré jedle, a s klenbou jich se mísí napolo i pyšně sváří černé smrky vedle,

a mezi nimi úzkou průlinou se v srdce hvozdu modrý lazur dívá – jak okénkem, jak plachou skulinou, jenž na mžik vždy se otvírá a skrývá.

Když mocněj’ venku vichr zavane – v daleké výši tajemně to šoumá, duch vyrušen tu sníti přestane, zrak zaplane a živě v šeru zkoumá –

– však nadarmo! – zas všecko utichá, jen někde v rokli skalní pramen hrká, jen šustne brouk, jak na kmen pospíchá, a za údolím hrdlička kdes vrká...

Však sotva vítr opět zaduje – ty zvuky slabé zniknou v jeho vání, a mysl, jež se tichu raduje – zas padne znovu v staré zadumání.

Samoty kouzlo sny tvé obmyká, a poesie prochvívá tvou duši, bezděky v sobě cítíš básníka, a rythmem písně tvoje srdce buší!

Na mechu leže, sladkou chvilku sníš, kouř doutníku ti kolem hlavy krouží, zrak stihá jej, jak stoupá k stromům výš a modrou nitkou do větví se hrouží...

A na smrku, jenž kolmo nad tebou jak svíce pne se nebes do vrcholu, veverka rejdí, loupá šišku svou, a prázdné slupky hází na tě dolů!