K nám jaro z jihu letos přišlo dřív! Slyš, na zahradě mezi koši sliv juž ohlašuje první ptactva smích, že na stepilé černé snítky jich
s modravých výšin jarní slunce hárá, a nad nivou, zkad sešel sotva sníh – jak bledý stín se lehká vlní pára! Roj chocholoušů s hlukem nad rolí
se snáší v dál přes měkké travné meze, a pěšinou, jež táhne v údolí – po každé jamce zlatý svižník leze, co třešní u cest – jeden bílý květ:
ba, jaro nejlíp těšit umí svět! A ty jdeš z háje – s duší nevinnou, a svátečně tak k štěstí naladěnou, a luzné sny, jež čelem tvým se ženou, –
sám nevíš jak, přec hymnou jedinou jak lesní stružky v čistý pramen luk juž splývají ti v bouřný srdce tluk! A vše, co tobě zní a zpívá kolem,
ať jásotem, ať tesknotou, ať bolem, či poupětem plá v rozvité juž kráse – vše tlukem tím, jejž dojmy probudily v tvých prsou dětských ohlas roztomilý,
ve souzvuk zas, jak harfou ozývá se! Ty jdeš, ty sníš, ty staneš v stráni kdes, kde bájí novou stará šumí láska, kde plným jarem dýše tmavý les
a červenka svou milou dumku píská, a jen se vhroužíš v jeho smích a květ – již z luzných šeptů každé ratolesti v tvé srdce padne ohlas mladých let,
a vzpomínky kdys prožitého štěstí! Tu divná touha pojme duši tvou, tu zrak tvůj maně k výšinám se vznese, a ucítíš, jak na tvých ramenou
ti rostou křídla, jak jich vzmach se třese, – a k nitru tvému v téže světlé chvíli se zlatý paprsk poesie schýlí! Ty zaslechneš, jak v háji na větvích
dav kosů hvízdá v jásání a plesu, jak dětí ve vsi rozléhá se smích; ty uvidíš, jak nad obrubou lesů se nebe klene čisté, bezoblačné – –
a slasti slza vyhrkne ti v zrak, a v ňadru stichlém náhle jako pták tvé srdce samo verše zpívat začne!
Cookies on Poetry Cove